Říkáte to přesně, já si psaním Dědiny jednoduše vyrazila mezi lidi. A to doslova. Většinou totiž nepíšu tak, že bych si sedla a začala psát o něčem, ale zkouším si, jaké by to bylo, kdybych se stala tím či oním člověkem. A jednoho rána jsem se probudila a napadlo mě, jaké by bylo být prodavačkou ve venkovském obchodě. A najednou jsem byla Marunou, která stojí za pultem, krájí gothaj, obsluhuje přiožralýho Lojzka a přemýšlí, jestli by neměla Zbyňovi rychle zaběhnout rozklepnout na pánev pár vajec. Tímhle okamžikem jsem se propadla do dědiny a vynořila se z ní až po napsání.
Jak se tam dnes mluví? Ten text musel být docela redaktorský oříšek, ne?
Co se týče jazyka, je zasazený na Vysočinu. Je to můj rodný kraj, jeho řeč znám, a psalo se mi proto velmi dobře. Není to žádné kodikované nářečí, střední generace a mladí už mluví spíš obecnou češtinou a jen občas použijí nějaký vyloženě místní výraz. S redakcí knihy mi velmi pomohla moje přítelkyně Ivana Vaňková, která je bohemistka a současně i „rodilá mluvčí“, a dále profesionální korektorka paní Dagmar Procházková z vydavatelství. Obě svorně trpěly, třeba když tam jedna babka používá spojení „na ňé není spolih“, ale i takové to vařijou a smažijou je moc nepotěšilo. Nakonec se snad smířily s osudem bez traumat a myslím, že jazyk v knize je opravdu autentický.
Dědina existuje výhradně ve Vaší fantazii, nebo má nějaký konkrétní předobraz?
Je v mé fantazii, ale na druhou stranu myslím, že ty postavy jsou takové archetypy vesnických obyvatel, že ve většině našich vesnic najdete nějakou prodavačku v obchodě, která sbírá drby, nějakého místního ožralu, vypočítavé rodiny a tak dále.
Představíte nám nějakou postavu ze své knihy? Takovou, co máte ráda, dobře se psala, nebo naopak jinou, co se Vám příčila a „nešla“ Vám?
Nejvíc mě asi bavil místní řezník. Myslím, že to je dobrý chlap, pečuje o děcka i manželku, tak nějak po svém, ale přesto se stará, je poctivý v řemesle, a i když si nadělal docela dost průšvihů s pitím i ženskýma, nakonec se vždycky srovná a ví, co je v životě důležité. A dost jsem s ním toho zažila. Stalo se mi třeba, že jsem od rána psala jeho vyprávění, a večer, když jsem skončila, tak jsem měla hrozně špatný pocit, jako bych se s někým pohádala. A pořád jsem přemýšlela s kým, a pak mi došlo, že s nikým, ale celý den jsem byla vtělená do řezníka, který se vadil se svou manželkou. Ráda jsem naopak neměla Helunu Vavirkovou, ta je vychcaná jak troky, až mi z ní při psaní bylo špatně.
Dovedete si představit, že byste tam žila? Dá se na dědině žít klidněji, zdravěji, lépe?
Jako dítě jsem na vesnici bydlela a mělo to své kouzlo, ale tamní život je podle mě strašně náročný. Mnoho lidí si samozřejmě slibuje klid, únik z ruchu města a jistě ho tam najde. Ale je taky něčím zaplaceno. Pokud budete chtít, aby vašeděti navštěvovaly kroužky, počítejte, že budete jezdit den co den i desítky kilometrů. Že každý rohlík, který jste zapomněli dopoledne koupit v obchodě, budete muset dovézt z města. Z těchto důvodů bych tam už nežila. Někdy se ale ve svých představách vracívám do svého rodného domu, stojí uprostřed vesnice, kousek od rybníka. Je léto, svěží vzduch, sedím na
tarásku, ze dvora je slyšet kdákání slepic, naproti je obrovský jasan, na který se mi
nikdy nepodařilo vyšplhat. Představuju si, že vůbec nic nemusím, jenom tam jsem, je jenom přítomnost. Takhle bych na dědině zůstala na věky.
Text: Nakladatelstvi HOST
Foto: Lucie Zajíčková
Foto: Lucie Zajíčková
